Výstava Neznámý Jambor představí z větší části neznámou tvorbu malíře Josefa Jambora (1887 Pohledec u Nové město na Moravě – 1964 Tišnov) v nových souvislostech a koná u příležitosti 130. výročí narození Josefa Jambora.
Kurátorka: PhDr. Marta Sylvestrová. Výstava vznikla ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně.
Výstavou Neznámý Jambor se veřejnosti dne 22. září 2017 znovu otevře zrekonstruovaný prostor Galerie Josefa Jambora v Tišnově. Kromě
tématických návratů k tvorbě Josefa Jambora, který v domě na Brněnské ulici 475 žil a tvořil mezi lety 1931‒1964, bude galerie prezentovat
ve svém hlavním výstavním programu aktuální tendence současného vizuálního umění. Výstavní plán galerie spočívá ve variabilitě a snaze
poskytnout vyvážený prostor oběma výstavním záměrům, z nichž každý bude mít pro své zastoupení svébytný galerijní prostor, ať již
exkluzívní nebo paralelní či spřízněný.
Současná výstava, uspořádaná u příležitosti 130. výročí narození malíře Josefa Jambora, představuje umělce, jak ho neznáme a nebo spíše,
jak se na něj během posledních let zapomnělo. Mnohá zde vystavená díla se však objevila již na Jamborově souborné výstavě, uspořádané
výtvarnou kritičkou Janou Vránovou v Domě umění města Brna v roce 1974. Názvem Neznámý Jambor označili organizátoři výstavu
pořádanou jako součást oslav 75. výročí založení novoměstské reálky v Horáckém muzeu a galerii v roce 1969, na níž prezentovali umělcovu
ranou tvorbu z let 1908–1923.
Výběr z Jamborovy rozsáhlé tvorby na současné výstavě představuje autorovu první námětově rozmanitou tvůrčí etapu. Kromě raných
kreseb, akvarelů a olejomaleb z Novoměstska jsou zastoupena i díla z jeho studií na brněnské technice (1908‒1911), kdy čerpal náměty
z brněnských čtvrtí a předměstí. Jamborovi rodiče prodali domek v Pohledci roku 1895 a v době jeho vysokoškolských studií pak bydleli
společně s ním jeho sestrami Milou, Anežkou a Marií na ulici Minské v Žabovřeskách; již suverénního krajináře prezentují Jamborovy
náměty z okolí Jundrova i akvarel s chudinským městským prostředím v okolí říčky Ponávky. Dále jsou na výstavě zastoupeny Jamborovy
krajiny a z nich motivicky čerpající grafiky z jeho následných studijních let strávených na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů
Josefa Loukoty, Vlaho Bukovace a Maxe Švabinského (1914‒1919). Důvodem jeho vstupu na grafickou speciálku Maxe Švabinského bylo, že
v té době nebyl na AVU otevřen speciální atelier zaměřený na krajinomalbu. Pobyt a společenský život v Praze válečných let jsou
v Jamborově tvorbě zaznamenány příklonem k sociálnímu civilismu, jemuž se věnovala i řada jeho studentských kolegů ve Švabinského
grafickém atelieru. Dochovala se řada Jamborových kreseb sociálního vyznění s vojáky vracejícími se z vojny, výjevy z hospod, kaváren a
okolí cirkusů, zábavné žánrové obrázky ze zamrzlé Vltavy apod., jež jsou dnes uloženy v Horácké galerii v Novém Městě. Současně je u jeho
maleb z té doby zřejmý příklon k malířskému impresionismu, v němž mu byl uměleckým vzorem Antonín Slavíček. A to nejen výběrem
městských a venkovských krajinných motivů z Vysočiny, ale i zájmem o osud městských čtvrtí určených k asanaci. Již v tomto období
můžeme vystopovat malířův záměr „malovat vše, co rychle mizí a ztrácí svůj půvab“. Následné početné práce ze studijní cesty do Holandska
(1923) přispěly k prohloubení Jamborova vnímání světelných a barevných nálad dramaticky působivé přímořské krajiny; a také jeho zátiší
z té doby dokládají, jak malířsky zúročil své poznání děl starých holandských mistrů. Jamborovu pozdější cestu do Itálie (1925) na výstavě
dokumentuje drobná skica horské krajiny v okolí Rovereta, kterou doplňuje drobný žánrový obrázek Z Levoči (1921), spojený s jeho
pobytem v Košicích na společné výstavě se slovenským modernistou Konštantínem Bauerem ve Východoslovenském muzeu. Mezi neznámé
motivy patří i Pohled na Rožnov pod Radhoštěm z krajinného plenéru v Beskydech roku 1929 se členy SVUM, jehož byl Jambor v té době již
členem.
Ačkoliv malíř žil od roku 1914 trvale v Praze, nadále zajížděl za svými rodiči a sestrami do Brna a také pravidelně za krajinnými motivy do
Nového Města na Moravě, v jehož okolí v té době nejčastěji maloval – panoramatické výhledy do kraje z Harusáku, uličky či staré
novoměstské čtvrti s domky tkalcovských rodin, městské mlýny a rybníky (Ráčkův mlýn, Lovení Kazmírovce). V roce 1927 vystavil tyto své
obrazy na Podhorácké výstavě v Tišnově a při té příležitosti se zde seznámil s Boženou Chlupovou; úspěch mu ale přinesla až jeho účast na
Výstavě soudobé kultury v Brně 1928. Přibližně tou dobou prožíval kritické období v osobním životě, a rozhodl se proto k návratu do
rodného kraje. Koncem dvacátých let pobýval se svým synem Josefem střídavě v turistické chatě na Harusáku a na Panském domě v Novém
Městě na Moravě. Po rozluce manželství s Josefou, roz. Markalosouvou, jež byla také matkou jeho syna Josefa a dcery Aleny, se 25. srpna
1931 podruhé oženil s Boženou Chlupovou a usadil se společně se svými dětmi trvale v Tišnově. Byl již úspěšným a tehdejší uměleckou
kritikou respektovaným malířem.
V průběhu třicátých let vytvořil řadu nezapomenutelných pohledů na krajinu v okolí Tišnova, jíž dominuje magická hora Květnice. Její vzhled
s pohledy na město rozložené na jejím svahu malíř mnohokrát zachytil v nejrůznějších ročních obdobích a přírodních stavech. Ovšem, jak
napsal jeho přítel Karel Cejnek: „Na obloze nad Tišnovem netáhla taková mračna jako nad jeho rodným Pohledcem. Ani mlhy tu nebyly
takové, ani rosa, ani barvy sněhu.“ Proto si Jambor v roce 1941 koupil jednu z osamělých chalup v srdci Vysočiny ve vsi Blatiny. Jeho
malířský rukopis se drobnopisným zachycením přírodních detailů v realistické popisnosti začal přiklánět k věrnému zobrazení tamní krajiny
v jejích typických a charakteristických rysech. Svěžest v koloritu uvolněné plenérové malby si uchovaly nadále jeho drobné krajinné skici a
obrazy znázorňující proměnlivé atmosférické stavy přírody s mlhami, vánicemi, táním sněhů, s větrnými a bouřkovými poryvy a s pukajícími
ledy na řece Svratce ve Štěpánovicích u Tišnova. Ve snaze o zachycení ideálního vzhledu rodné krajiny s již trvalým příklonem ke krajinným
motivům Horácka a Podhorácka se pak až programově vyhýbal zobrazení lidského prvku v krajinném prostředí a také všemu, co by mohlo
připomínat „nové vymoženosti hospodářské“. Nikdy se ve svém díle nezaprodal realismu tzv. „socialistickému“. Pokud se lidé v jeho
obrazech vyskytují, pak jsou – stejně jako i on – s krajinou srostlí svým každodenním životem a tradičním způsobem jejího šetrného
obdělávání (Chudá pastva, Vybírání brambor v mlze aj.).
Tuto skutečnost pak dokládáme na výstavě Jamborovým rodopisným stromem, jež svými kořeny prorůstá do doby předbělohorské na
počátku 16. století, vychází z příslušnosti k evangelické církvi českobratrské helvetského vyznání a větví se do rodin, dodnes sídlících
v malířově rodném Pohledci, nedalekých Maršovicích, Novém Městě na Moravě a v jeho okolních obcích.
Děkujeme institucím a soukromým sběratelům za laskavou podporu výstavy. Vystavená díla byla zapůjčena z těchto institucí: Horácká
galerie v Novém Městě na Moravě, Moravská galerie v Brně, Úřad vlády České republiky, Galerie výtvarného umění v Hodoníně,
Gymnázium Vincence Makovského se sportovními třídami Nové Město na Moravě, Galerie Dílo v Brně, Galerie Kroupa v Litomyšli, Galerie
Albert ve Svratce.
Autorka výstavy děkuje kolegům Městského kulturního střediska v Tišnově, Moravské galerie v Brně a Spolku přátel Josefa Jambora za
jejich vstřícnou spolupráci na realizaci projektu.