Malé divadlo kjógenu bylo založeno roku 2001, od roku 2005 funguje jako občanské sdružení. Jeho hlavními cíli jsou rozvoj netradičních forem divadla, realizace nekomerčních uměleckých, především divadelních, projektů se specializací na japonské frašky, lidové, rané a alternativní divadelní formy.
Soubor Malého divadla kjógenu vznikl z podnětu českého dramatika, režiséra a mima Huberta Krejčího a mistra Šigejamy Šimeho (ředitel Herecké asociace her nó a kjógen, laureát cen „Za kulturní přínos prefektuře Kjóto“ a „Za podíl na uchování tradiční kultury města Kjóto“) jako soubor, který se věnuje studiu, realizaci a uvádění japonských frašek kjógen v českém prostředí. Svým druhem jde o světové unikum. Členy souboru sdružuje nejen zájem o tradiční japonské divadlo, ale také o různé formy lidového divadla, jako např. komedii dell´arte, alžbětinské divadlo, jarmareční divadlo, klauniádu, grotesku atd.
Jedná se o ojedinělý a dlouholetý projekt vzájemné kulturní spolupráce mezi českými a japonskými divadelníky, podporovaný pravidelně pořádanými dílnami, v rámci nichž je za účasti japonského mistra nastudována nová hra v češtině. Malé divadlo kjógenu je ojedinělým divadelním seskupením působícím za hranicemi Japonska, které se systematicky věnuje pěstování tohoto tradičního uměleckého žánru. Důležitým faktorem je přitom „přenos“ kjógenů na česká jeviště. Členové MDK usilují nejen o to, aby seznámili diváka s žánrem kjógen, ale především se snaží přinést svému obecenstvu základní myšlenku divadla, která bývá dnešními tvůrci opomíjena: „překvapit zrak, potěšit sluch a rozeznít srdce“ (Zeami Motokijo).
Kjógen (v překladu „bláznivá“ nebo „umně vyšperkovaná slova“) reprezentuje komickou divadelní formu, která se vyvinula, stejně jako divadlo nó, z původně čínských her sarugaku. Rozkvětu dosáhl tento žánr v polovině 14. století a v nepřerušené tradici je provozován do dnešních dnů. Slovo „kjógen“ je samo o sobě většinou chápáno jako výraz označující samostatnou komickou divadelní hru, tradičně vkládanou mezi dvě hry divadla nó.
Dokumenty zaznamenávající existenci frašek kjógen nacházíme v Japonsku již ve 12. až 13. století, avšak opravdovým vybroušením prochází tento žánr v období EDO (1600 – 1868), kdy díky trvající společenské poptávce po „ideálním dramatickém umění uspokojujícím kulturní život vládnoucí vrstvy samurajů“ mají protagonisté kjógenů dostatečné časové i finanční možnosti nerušeně pracovat na zdokonalování žánru i vlastní herecké techniky. Výsledným produktem je pak komediální žánr, který se hloubkou zpracování hereckých postupů a estetickou úrovní výrazových prostředků blíží evropské opeře či vážné hudbě spíše než komediím, jak je známe z naší kulturní tradice. Kjógen však není toliko historickým reliktem japonského středověku: právě kvůli své technické dokonalosti si dokázal nalézt zcela nové publikum i v moderním Japonsku. Od roku 2001 je kjógen jako žánr zařazen na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jako “MASTERPIECES OF THE ORAL AND INTANGIBLE HERITAGE OF HUMANITY”.
Právě technická dokonalost a žánrová vymezenost jsou hlavními důvody, proč se kjógenu dostává stale více pozornosti i ve světě. Mimo ČR se systematickému studiu kjógenu věnuje pařížské centrum ARTA, Mezinárodní centrum divadelní antropologie ISTA v Itálii, či první nejaponský profesionální soubor hrající žánry nó a kjógen, The Theatre of Yúgen, sídlící v San Francisku.
Připoután k tyči (Bóšibari)
Frašku Bóšibari nalézáme v nejstarších popisech obsahu her kjógen Tenrikjógen bon (pol. 16.stol) a též v prvním zápisu scénářů Toraakira bon (pol. 17. stol), z čehož lze usuzovat, že tento kus byl v jednodušší podobě v repertoáru od samého vzniku žánru kjógen (v 13. století). Na konci 17. století byla celá hra Bóšibari přejata a dodnes je uváděna též v divadle kabuki, což ukazuje na tehdejší popularitu kusu napříč společností. Hra staví na situačním humoru, celkovou atmosféru však dokresluje množství zpěvů, jejichž technická vybroušenost dodává glanc jinak pijáckému námětu hry. Za zmínku též stojí hojně zastoupené parodie na krátké tance komai, které bývaly často na programu „nad miskou sake“ bavící se společnosti. Uvedení tehdy populárního tance, avšak v jevištní „svázané“ variantě, muselo na dobové publikum působit vskutku komicky. Hra Bošibari patří i dnes v Japonsku k nejpopulárnějším a tudíž nejčasteji uváděným hrám a v repertoáru ji mají všechny rody, které žánr kjógen uvádějí.
Překlad Ondřej Hýbl, úprava Igor Dostálek, Martin Pšenička, Tomáš Pavčík. Režie Šigejama Šime. Premiéra 11.12.2009 v Centru experimentálního divadla Brno.
Velké prádlo (Susugigawa)
V současné době jedna z nejpopulárnějších her žánru kjógen. V Japonsku se poprvé hrála v roce 1952 – 53. Původně francouzská středověká fraška Le Cuvier (Fraška o kádi) byla přeložena do japonštiny a následně realizována s využitím výrazových prostředků a hereckých technik formy kjógen.
Manžel, který je takříkajíc pod pantoflem, je neustále manželkou a tchyní peskován a nucen k plnění všemožných domácích prací. Muži dochází jednoho dne trpělivost, a když je donucen prát v řece špinavá kimona, nechá schválně jedno z manželčiných kimon uplavat. Žena se pokouší kimono zachránit, a je stržena proudem. Muž využívá situace a záchranou ženy z řeky se pokouší domoci se odpovídajícího postavení „hlavy rodiny“.
Překlad Ondřej Hýbl, úprava kolektivně MDK. Režie Motohiko Šigejama.
Předprodej vstupenek je ukončen vždy 1 den před akcí.
Vstupné osvobozeno od daně dle § 61 zák. o DPH 235/204 Sb.
