Instalace Příroda a její ještě podivnější děti (2021) zpřítomňuje téma alegorie a stává se současným příspěvkem do korpulentního sborníku již existujících alegorických sousoší v dějinách umění. Irena Armutidisová používá klasický figurální arzenál sestávající z portrétního reliéfu sedící mladé ženy a anatomicky přesných soch rozličných zvířat. Staví je do překvapivé, až bizarní kompozice a zhmotnělý útvar otevírá nové souvislosti ve vizuální i symbolické rovině do značné míry právě díky svěžímu zpracování klasického námětu.
Oblíbenost alegorických sousoší ve vizuální kultuře od renesance až po současnost dokládá jejich schopnost skvěle personifikovat morální a sociální témata i nadčasové abstraktní ideje: ctnosti, neřesti, emoce, druhy umění, živly, atributy lidstva. Současně však také sloužila k reprezentaci dobových myšlenkových proudů a vládnoucích ideologií, což dokládají četné alegorie vítězství, průmyslu, zemědělství, obchodu či práce v českém kontextu známé z nedávné historie propagandistických a normalizačních soch.
Médium alegorie vždy neslo více rovin a více možností interpretace. Znázornění lidské figury s určitými postoji a gesty a spojení s předměty a atributy, často pro pozorovatele z dnešního kontextu nečitelnými, mělo doslovný, symbolický i vnitřní význam. V případě vystavené alegorie Přírody můžeme hledat obraz našeho vztahu k přírodě, lze si připomenout literární formu bajky o zvířatech, můžeme nalézt až reminiscenci s vizuálními hříčkami a humorem děl Sarah Lucas, vytušit upřímnost renesančního myslitele Michela de Montaigne nebo zhlédnout grotesku na dvorku o několika dějstvích. Panoptikum je otevřené a možností výkladu námětu je postmoderně mnoho.
Irena Armutidisová nabízí proporčně intimnější zpracování tradiční velkoleposti alegorických sousoší. Onen drobný rozdíl mezi majestátností klasických alegorií a jemností vystaveného sousoší Přírody a jejích ještě podivnějších dětí je hrou na smysl pro detail v současné vizuální přetíženosti. Účinek intimity znásobuje kompozice ženské figury a jemná barevnost, až fotografičnost polychromovaného reliéfu, navíc v kombinaci s černým laminátem zvířat, podtrhuje celkový výraz střídmosti a čistoty.
Kurátorka instalace: Radka Kaclerová
Irena Armutidisová, *1988
Vystudovala obor figurální sochařství v Ateliéru Jana Hendrycha na AVU v Praze (2013). Ve své tvorbě navazuje na tradici klasického sochařství a vytváří především portrétní reliéfy a zvířecí figury s výraznou charakteristikou a mimikou zobrazených postav, jež osobitě kombinuje v instalace plné bystrých postřehů, pregnantního humoru až satiry na současné společnosti.
Z posledních výstav uveďme Charaktery (Studio Prám, Praha 2018), Eutektium (s Pavlem Skrottem, Farmstudio, Vysoké u Mělníka 2018), Situace (Galerie Josefa Jambora, Tišnov 2016), Bestie (Galerie Orlovna, Kroměříž 2015). Je autorkou realizací (pamětní deska Jana Procházky v Ivančicích 2017, Žába v zámeckém biotopu, Oslavany 2019, pamětní deska Karla Valocha, jeskyně Kůlna, Sloupsko-šošůvské jeskyně 2020, atd.). Zastoupena je v soukromých i galerijních sbírkách. Žije a pracuje v Brně a ve Veverských Knínicích.
Venkovní výstava je zpřístupněna souběžně s otevírací dobou Farské zahrady a je dostupná průchodem Jamborovým domem mezi dolní částí Farské zahrady a ulicí Brněnskou!
Souběžně s otevřením Farské zahrady veřejnosti otevírá v dubnu Galerie Josefa Jambora instalací soch Ireny Armutidisové ml. další výstavní prostor, který nese název galerie Na Dvorku. Jedná se o zušlechtění současného zanedbaného prostoru, zasutého místa mezi galerií a knihovnou, které jsme upravili na odpočinkovou zónu oživenou uměním. Proměna dosud nevlídného dvorku na výstavní prostor doplněný sezením přispěje k jeho celkové úpravě a vnese více života do pasáže mezi Farskou zahradou a Brněnskou ulicí. Název nového prostoru, kde hodláme prezentovat současné umění, připomene znalcům uměnovědné historie Malostranské dvorky, legendární výstavu neoficiálního umění uspořádanou v roce 1981 v zapomenutých zákoutích vnitřních dvorů, náměstíček a dvorků pražské Malé Strany. Výstava uměleckých intervencí v Malostranských dvorcích (dnes již často zastavěných) narušila v době normalizačního bezčasí strnulost oficiálního umění komunistického režimu, který akci v následujícím roce zakázal.
