Výstavní projekt Rezonance umisťuje sondu do inspirací zvukem, tělem a krajinou tří českých umělců rozdílných generací působících v rozdílných médiích. Intuitivní kresbu zastupuje olomoucká umělkyně Inge Kosková, médium sochy a sonicko-vizuální instalace představuje Matěj Frank žijící ve Vídni a skleněné obrazy, čedičové a keramické objekty vystavuje Lada Semecká z Teplic. Výstava se zaměřuje na inspirace meditačními stavy, kontemplativní tvorbu zkoumající zvuk a jev rezonance, s přesahy do arteterapie a vystupuje z galerie do veřejného prostoru města. Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
Kurátorka: Radka Kaclerová
Doprovodný program: Lucie Zikánová
Fotografie: Jana Ovčáčková
Grafický vizuál výstavy: Pavel Coufalík
EN/The intergenerational Resonance project places a probe into the inspirations of sound, body and landscape by three Czech artists of different generation working in different media: intuitive drawings by Inge Kosková, sonic-visual sculpture of Matěj Frank and interactive glass paintings and objects by Lada Semecká. The exhibition presents a meditative concept of artistic existence with overlaps into art therapy and steps out of the gallery into the public space of the city.
Vernisáž / Opening: 20. 5. 2023 v 17:00 h.
Součástí vernisáže je akustická performance zvukového umělce a sochaře Martina Janíčka a hráče na japonskou flétnu shakuhachi Marka Matviji. Můžete se těšit na rozeznění objektů Lady Semecké a originální nástroje Martina Janíčka v kombinaci s bambusovou flétnou shakuhachi, která původně sloužila zen-buddhistickým mnichům k meditaci.
Martin Janíček
je zvukový umělec, sochař, hudebník a zvukový designér. Zajímá ho výzkum akustických vlastností různých materiálů a konstruování nových nástrojů. Původně se vyučil slévačství bronzu, poté vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde dále působil jako asistent Miloše Šejna v ateliéru konceptuální tvorby. Spolupracoval se skupinou mamapapa a zúčastnil se řady projektů u nás i v zahraničí.
Marek Kimei Matvija
je mistrem hry na původem japonskou bambusovou flétnu shakuhachi. Japonskou tradiční hudbu studuje pod vedením mistra Mitsuhashiho Kifu, který mu udělil mistrovský titul. Marek se tak stal historicky prvním Čechem, jenž dosáhl tohoto uznání. Vedle japonské hudby má Marek též velkou vášeň pro improvizovanou a soudobou hudbu; je člen Topos Kolektivu, který vytváří hudbu pro konkrétní místo a prostor.
Inge Kosková (* 1940, Brno) je kreslířka, grafička, pedagožka a malířka. V roce 1961 absolvovala na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci obor matematika a výtvarná výchova. V letech 1975–1987 pracovala v Moravských tiskařských závodech jako grafička a pak až do důchodu v Lidové škole umění. Po revoluci v roce 1989 vedla dva roky experimentální kresbu na pedagogické fakultě v Olomouci. Po celou dobu se věnovala volné tvorbě, stýkala se s dalšími umělci a v dobách totality se účastnila neoficiálních či polooficiálních výstav. V 90. letech se hlouběji seznámila s filozofií jógy.
Cesta kresby Inge Koskové vedla od figury přes záznamy krajin, tělových pocitů a jógových manter k písmu a záznamům hudby. Kresba se postupně uvolňovala, kontury ztrácely na pevnosti a jednoznačnosti a jemná, intuitivní kresba převládla. Inge Koskovou ovlivnilo setkání s Olgou Karlíkovou, inspirovala se jejími záznamy zpěvu ptáků, velryb či žab. Od roku 2009 se věnuje převážně kresebným záznamům poslechu vážné hudby.
Pro výstavu Rezonance vznikly interpretace hry na japonskou flétnu shakuhachi Vlastislava Matouška. Spontánní, avšak i koncentraci evokující kresby poukazují na opakující se tempo, melodii a skladbu tónů, kde zvuk proudí ve vlnách připomínajících tajemné písmo. Prožitek z poslechu hudby je vizualizován do deníkového záznamu s přesným datem vzniku. Kresba ukazuje na spojitost opakování linií – rytmu – vzorce v čase a nárůstu intenzity energie. Blízké rezonuje s blízkým a zhušťuje se do frekvencí dané formy. Čára jako archetyp vstupu z prázdnoty prostoru do hry života plyne a zhmotňuje pocity, myšlenky, otázky i odpovědi, vědomé i nevědomé.
Z posledních samostatných výstav uveďme Záznamy (Galerie Synagoga, Hranice na Moravě, 2022), Proud (Fait Gallery, Brno, 2022), Kresby (Muzeum moderního umění, Olomouc, 2018), Čiara v čase (Galéria G19, Bratislava, 2015), Kresba z přírody a (nebo) z duše (GVU, Hodonín, 2006), Kresby (Dům umění, Opava, 2000), Kresby (Dům umění města Brna, Brno, 1998), Kresby (Galerie Sovinec, Sovinec, 1990). Výběr ze společných výstav: Tvary myšlenek (Dům umění, Ústí nad Labem, 2018), GREY GOLD: At my Fingertips (Kunsthalleim E-Werk, Schwerin, DE, 2017), Uhlem, štětcem, skalpelem… (Muzeum moderního umění, Olomouc, 2016), GREY GOLD: České a slovenské umělkyně 65+ (Dům umění města Brna, Brno, 2014).
Matěj Frank (* 1989, Opava) je vizuální umělec a sochař pohybující se na ose mezi Vídní, Chudobínem a Vratislaví. V tvorbě jej zajímají vztahy prostoru a lidského těla k veličinám času, pohybu a zvuku. V obrysových figurách zkoumá naše vnímání jiného těla, jeho přítomnost – účast či nepřítomnost – neúčast. Věnuje se také procesuální kresbě a performance.
V dílech reaguje na polarity stálosti a pomíjivosti, otevřenosti a uzavřenosti, jednotnosti a mnohosti. Výsledkem jsou průniky a vrstvení forem, v nichž zpřítomňuje nepřetržitý pohyb všech forem života. Zaznamenává procesy pohybu v rozvíjejících se liniích a sleduje vnitřní řád a dynamiku tvarů. Jeho sochy působí minimalisticky až úsporně, a podobně jako dech oscilují mezi nádechem, plností a výdechem, prázdností. Frankovy sonicko-vizuální objekty umístěné ve veřejném prostoru města obohacují trojdimenzionální prostor sochařství o čtvrtý rozměr zvuku a vibrací. Vzniká další prostor ke komunikaci mezi uměleckým dílem a divákem.
Matěj Frank v roce 2014 absolvoval ateliér sochařství na Akademii umění a designu Eugenia Gepperta v polské Vratislavi, kde od roku 2016 působí také jako asistent. Coby člen spolku Bludný kámen je rovněž kurátorem výstav současného umění a iniciátorem koncertů experimentální hudby. Pravidelně vystavuje v Čechách i zahraničí.
Z posledních výstav uveďme visual DISTANCING (for Leo) (8smička Light, Humpolec, 2022), Triggers (s J. Schaitl, Galerie města Blanska, 2022), Monolog (Dialog) (Proluka, Praha, 2022), Ničí těla (Galerie Kaple, Valašské Meziříčí, 2022), It Could Start Anywhere (Muzeum současného umění, Vratislav, 2020), Monologue (Seestadt, Vídeň, 2020) entering continuities, diary (s J. Schaitl, Pragovka Gallery, Praha, 2019), present/absent (QL-Galerie, Graz, AT, 2018) a Prostory (Industra Gallery, Brno, 2017).
Lada Semecká (* 1973, Teplice) je sklářská umělkyně. V její tvorbě sehrála roli japonská krajina a kultura, posílila její zájem o kontemplativní zachycování harmonie přírody a křehkosti. Skleněné obrazy Flow se záznamy krajin mraků vznikly soustředěným, mechanickým rozvibrováním skelné drtě a následně tavením v peci. Obrazy zviditelňují způsob šíření nízkofrekvenčních vln prostorem. Mraky jako symbol nekonečně proměnlivých přírodních forem zde tematizují neustálý pohyb – dění přírodních procesů i vesmírných sil.
Zvony Lady Semecké jsou emočně vyvážené, působí tiše a klidně, čekají na interakci, na jemný dotek a rozeznění. Nádoby – zvony zpřítomňují vzájemný vztah zvuku a ticha, hmoty a prázdna, podobně jako japonské meditační misky. Zvon, tvarově dokonalý objekt, je vyplněn prázdným prostorem – zdrojem energie, jenž se působením síly – pohybu ozývá frekvencemi zvuku do okolního prostoru. Ze zenového klidu zvonů, ticha a prázdnoty, se pozorovatel díky svému pohybu přenese do chvění a kmitání, hry echa a rezonance.
Lada Semecká v roce 2000 absolvovala UMPRUM v Praze v ateliéru profesora Vladimíra Kopeckého. Tam také po studiích zůstala a pedagogicky působila ve sklářské dílně. V roce 2007 pobývala ve Washingtonu na sklářské škole Pilchuck Glass School. Po čtrnácti letech strávených v centru Prahy odjela učit na Institut sklářského umění v japonské Tojamě. Od roku 2017 je vedoucí ateliéru Prostorová tvorba na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Pravidelně vystavuje v Čechách i zahraničí.
Z posledních samostatných výstav uveďme Kaligrafie zvuku III. (Galerie Kaple, Valašské Meziříčí, 2021), Haiku (Galerie Kuzebauch, Praha, 2020), Kaligrafie zvuku (Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora, 2018), Proudění (Galerie U Prstenu, Praha, 2015). Z posledních společných výstav: Made by Fire (Trienalle, Miláno, IT, 2023), Voda (Galerie Benedikta Rejta, Louny, 2022), Baladum (s Bárou Křivskou, Designblok, Praha, 2021), Zasaženi bouří a klidem (Muzeum skla Portheimka, Praha, 2021).
